Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na chvíli zapomeňme na současnost a na to, že za okny je téměř zima, a přenesme se společně s HAIL OF BULLETS (dále jen „HOB“) v čase do 30. a 40. let minulého století do širých a nekonečných dálav vod a ostrovů Pacifiku. Koncepční alba na téma 2. světová válka totiž neskládají pouze SABATON, s nimiž však HOB nemají kromě válečné tématiky vůbec nic společného.
Již z názvu a především z obalu alba, na němž je znázorněna hořící americká letadlová loď třídy ESSEX a útočící japonské letouny, je zřejmé, o co by se textově asi mohlo jednat. A proto si společně za hromových tonů HOB uděláme krátký historický exkurz, zachycující vzestup a pád Říše vycházejícího slunce v době Druhé světové války i před ní. Přiznám se bez mučení, že death metal není mým každodenním šálkem ranního čaje. K této nahrávce mě přivedla především její textová náplň. Proto jsem se až zde poprvé seznámil se zajímavým hlasovým projevem Martina van Drunena (ASPHYX, ex-PESTILENCE) za hudebního doprovodu ostatních death metalových souputníků.
Po úvodním hrozivém intru „The Eve Of Battle“, končícím zvukem leteckého motoru a výbuchu, vypukne to pravé death metalové inferno v podobě klipové „Operation Z“, v níž vás HOB seznámí s počátkem japonské ofenzivy proti USA – s útokem na Pearl Harbor. V následující „The Mukden Incident“ se v čase vrátíte ještě o něco zpět až do počátku 20. století, kdy Japonsko začalo expanzi na asijský kontinent anexí Koreje a posléze v roce 1931 zaútočilo na Čínu. A jak pokračovaly japonské výboje v Číně („Strategy Of Attrition“ a „Full Scale War“), stejným způsobem perou do posluchačů svůj old-school death metal i HOB. Nejde však jen o brutální nářez. Každá skladba má svou nosnou melodii nebo sólo, tu podařenější, jindy méně, které činí album přístupnějším i posluchačům jiných metalových odvětví.
Zpočátku táhlá „Full Scale War“, která v polovině zrychlí jako bombardér Val ve střemhlavém letu, aby se po dokončení náletu vrátila do své cestovní rychlosti, pojednává o raketovém nástupu japonských sil na všech frontách asijského bojiště koncem roku 1941 a první polovině roku 1942. Krátký a devastující song „Guadalcanal“ popisuje zlom na tichomořském válčišti v bitvách u Midway a Guadalcanalu. Následující epičtější „On Choral Shores“ se nevztahuje ke konkrétní lokaci, ale zabývá se charakteristikou bojů na tichomořských ostrovech. Hold americkým zajatcům, přežívajícím v nelidském japonském zajetí, skládá jedna z nejvydařenějších věcí celého alba „Unsung Heroes“, kde hudební složka téměř koresponduje s textovou. Leteckou tématiku, resp. smrt přicházející z nebe, obsahově pokrývají písně s výmluvnými názvy „Tokyo Napalm Holocaust“, jež je prezentována v majestátním stylu svazů létajících superpevností B-29, a střemhlav řítících se „Kamikaze“, kde byly využity ruchy v podobě vyjících leteckých motorů. V její polovině zazní opravdu povedená melodie, která přechází v závěrečné vyvrcholení alba (a celé války vůbec) „To Bear The Unbearable“. Tento song si vystačí s pouhými dvěma slokami, avšak z jeho provedení přímo dýchá beznaděj a pocity národa, který totálním způsobem prohrál svou první velkou válku. Závěr obstará úryvek kapitulačního rozhlasového projevu císaře Hirohita, který takto do té doby bezprecedentně oznámil japonskému národu, že musí „snést nesnesitelné“ v podobě bezpodmínečné kapitulace.
Přestože se v death metalu nevyžívám, bylo mi toto album, k němuž mě přivedla jeho obsahová náplň, milým zpestřením mého obvyklého hudebního programu. Ač původně neznalý osob, z nichž sestávají HOB, ani jejich působení v dřívějších kapelách, musím říci, že důraz původně kladený na textovou složku přerostl v zájem i o vlastní hudební produkci. Určitě nebude od věci se v mém případě seznámit s debutem HOB, případně s jinými nahrávkami, na nichž dostaly hlasivky páně van Drunena zabrat. Uvítal bych více ruchů (např. dělostřelbu, povely, výkřiky vojáků apod.), které by posluchače vtáhly do děje a dodaly více pojiva mezi hudbu a texty. Přesto lze Martinu van Drunenovi & spol. zatleskat za to, jak pomocí poněkud omezených výrazových prostředků dokázali přiblížit posluchačům Pacifik v plamenech (Dr. Hubáček promine).
1. The Eve Of Battle
2. Operation Z
3. The Mukden Incident
4. Strategy Of Attrition
5. Full Scale War
6. Guadalcanal
7. On Choral Shores
8. Unsung Heroes
9. Tokyo Napalm Holocaust
10. Kamikaze
11. To Bear The Unbearable
Diskografie
On Divine Winds (2010) Warsaw Rising (EP) (2009) ... Of Frost And War (2008)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2010 Vydavatel: Metal Blade Records Stopáž: 48:03
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.